Vicolla's Diare na Blog.cz

Vzdávání, další z kapitol zajímavá sama o sobě. Nemám ráda lidi, kteří se vzdávají svého "já" a názoru. Tak sakra když se vás někdo na něco zeptá, nerozhodujte se podle druhých. Vždyť máte svůj názor, svůj rozum.

každý z nás za něco bojuje a nehodlá se toho vzdát. Každý má jiné sny a výhledy do budoucnosti. Já jsem třeba chtěla být archeologem. Nikdo mi to ani nebral. Ale kdyby to někomu vadilo, nevzdám se dětského snu. A vy by jste taky měli bojovat za sebe a své sny a

nevzdavat se.

téma jsem chtěla napsat na dvakrát. A taky to tak udělám. Pochopila jsem ro na dva různé způsoby tak příště bude ten další.

XOXO Vicolla

Ahoj, povím vám můj příběh. Sedněte si a čtěte. Nad ničím jiným nepřemýšlejte a prostě....relaxujte. Není to tak těžký. Jenom se musíte soustředit. A proč vám to vůbec říkám? Je to z jednoho důvodu. Chci aby se lidé zbavovali stresu a uměli odpočívat. A teď už hlavní věc. Odkud jsem? Kdo si všiml minulého článku, psala jsem že nejsem z Čr. Není to nic wow ani výjimečného. Jedna moje čtenářka (děkuji že tě stále baví mé články) mi psala, abych o tom napsala něco víc.

31. Května 2002

Kolem půlnoci jsem přišla na svět. Bylo to v Americe, v Chicagu. Moji rodiče jsou Češi takže jsem normálně češka narozená tam. Žili jsme tam asi tři roky a pak jsme rok cestovali všude po americe. Logicky. Byly mi 4 toky. Pamatuju si některé zážitky i místa, ale samozřejmě ne všechno. Jsem ráda že jsem tam byla 4roky svého života a chci se tam vrátit.

Nerada o tom mluvím, protože se mě pak hodně lidí na něco ptá, nebo si myslí že se s tím vytahuju. Ale není to tak. Sama bych o tom nikdy nepsala. Ale jsem ráda, že teď už to víte. Bylo to v Chicagu. Nádherný město.

je to jeden z mých snů se tam na chvíli odstěhovat, naštěstí to nebude takovej problém, protože mám americky občanstvi, ale i tak je to složité. Každý máme sny a tohle jsou ty mé. Je něco, co si opravdu přejete?

XOXO Vicolla :)

Věříte na osud?

To je těžká otázka, ale asi ano i ne. Já si myslím, že možná všichni máme dáno, jak budeme žít, kolik budeme chtít dětí, kdy a jak zemřeme... Ale doufám, že to tak není. Doufám, že si můžu šéfovat svému osudu. Mělo by to tak být. Přece když se rozhodneme, je to naše volba a nikdo nemůže vědět, jaká bude. A navíc přece každý musí chtít být svým vlastním pánem. To je ta jedna část mého já, která je silná, zdravá a neohrožená. Na osud určitě nevěří. Pořád tady ale je ještě druhá část. Nechci ji, chci zůstat silná, ale bohužel i bohudík tady je. Tahle část si říká: Co když je to správně? Co když to tak všechno mělo být? Možná jakákoliv chyba nebo neúspěch je jen krokem k tomu správnému. Tak uvedu příklad. Narodila jsem se v jiné zemi, než je Česká republika. Každý krok, rozhodnutí, každá chyba, každý krok mě dovedl tam, kde jsem teď. Do skvělé třídy a do nádherné vesnice, kde bydlím. Kdybych cokoliv udělala jinak, mohlo by být všechno jinak. Takže co když je správně to, co je vlastně špatně? To znamená že moje druhé já na osud věří. Je to já, které je trochu mimo realitu a přemýšlí nad vším. Dohromady jsem to já a věřte si komu chcete a na co chcete :)

XOXO Vicolla :*

Ve škole...

,,Všechno nejlepší!"

Tohle jsem slyšela hned ráno při příchodu do školy od nejlepší kamarádky. To mě probralo. Cože? To už mám narozeniny? Trochu jsem na to zapoměla ale hned jsem měla dobrý den. Dostala jsem čokoládu. Mňam. Nikdy mi ve škole nikdo nic nedal, ale teď je to jiný. Je mi přece 15!!! Nevím, jestli mám být ráda, nebo mám brečet. Miluju překvapení takže narozeniny mám z celého roku nejradši. No po celém dnu plném přání jsem se vydala domů. Popřála mi i rodina a dostala jsem svoji vlastní zrcadlovku! Byla jsem nejvíc šťastná. Pak od sestry nějakou kosmetiku a lahev na pití. Všechny dárky mě potěšily, hlavně teda ten foťák, ale to je jasný. Dnes mě ještě čeká oslava narozenin, takže doufám, že to bude zábava.

Na co ale nesmím zapomenout. Vždyť už je mi 15 a já si pamatuju když mi bylo 10, jako by to bylo včera. Jak to, že to tak rychle utíká? V podstatě jsem rodičům včera řekla, že je teprve začátek roku, ale on je konec. Je to prostě všechno hrozně rychle. Miluju takový ty dne, kdy si řeknu: To bylo dneska? Když za ten den toho stihnu spoustu a pak mám dobrej pocit z toho, jak jsem svůj čas využila. Život je krátký a chci stihnout všechno. Narozeniny jsou pro mě fajn, ale uvědomuju, že začíná další rok mého života. Teď jsem sice ráda, že je mi 15, ale až mi bude třeba 60, budu nejspíš nešťastná z každého roku navíc. Asi jsem vám už řekla všechno, to znamená, že to jdu pořádně oslavit, zvednu prdel ze židle a chytím život do svých rukou :)

XOXO Vicolla :*